Zase na mě vybafla reklama, která mě nabádá, ať o sebe pečuji. Co to vlastně znamená? Termín sebepéče nebo víceslovně rozepsané “pečuj o sebe”, je v posledních letech často skloňován a slýchávám ho z různých míst, od různých lidí. A tak jsem začala o tomto slově přemýšlet. Nechávám ho v sobě znít a rezonovat a vnímám, co to pro mě znamená, jak ho vnímám, co si pod ním představuji.

Nejčastěji ke mě přichází z reklam na kosmetiku. Tady tento termín používají ve významu: mazat se krémem, použít tělové mléko, nanést maku-up. Opravdu stačí, když použiji jejich kosmetiku? Samozřejmě toto také patří k sebepéči. Ale to je jen špička ledovce. A nemělo by zůstat jen u toho.

Je to jako když natřete omítku domu a už se nestaráte o to, v jakém stavu jsou základy, jak vypadají zdi nebo interiér. Na tomto příkladu vidíte, že je hodně podstatné postarat se o všechno. 

Tomuto slovu rozumím hodně v souvislosti se sebeláskou a prosakuje to všemi oblastmi našeho života. 

Při sebepéči je potřeba začít od základu. A tím základem je kvalitní jidlo, dostatek spánku, správný pitný režim, dostatek světla, čistého vzduchu, příjemná teplota a základní hygiena. A hygienou nemyslím jen omývání těla, ale také pobývání v tichu a v čistém prostředí. 

Někdo si třeba rád občas dopřeje alkohol nebo nějakou sladkost, fastfood nebo hodně tučné jídlo. Rád ponocuje, poslouchá hlučnou hudbu. No, proč ne? Ale je potřeba vědět, že toto je velmi zatěžující pro tělo a po takovém zážitku musíme tělu dopřát dostatek času na regeneraci. Asi si umíte představit, že když zdoláte Sněžku - myslím tím pěšky, ne lanovkou - tak druhý den si dopřejete klid a méně náročný program. A to samé by měl člověk zvolit u výše zmíněných zátěží.

Další oblastí sebepéče je cvičení. Tělo je potřeba procvičovat, posilovat. Udržovat ho v tom, k čemu bylo stvořeno, tedy v pohybu. V dnešní době se hodně nadužívá jezdění autem. Lidé i na krátkou vzdálenost mají problém dojít pěšky a raději se vozí. A samozřejmě se to odráží na jejich těle - a to nejen na stavu svalů a kloubů, ale i dýchacího nebo oběhového systému, o nadváze nemluvě.

Setkávám se s postojem, že když je člověk hubený, tak cvičit nepotřebuje. Ale musím se přiznat, že když vidím modelky, kterým jdou spočítat žebra, ale stehna jim plandají, tak se mi chce plakat. Je to tragédie. Hubenost by neměla být cílem. Člověk by při cvičení měl směřovat k dobré fyzické kondici a ke zpevnění svalů. K vybití energie a odreagování se. Trochu se zapotit a rozproudit krev v žilách.

Třešničkou na dortu vlastní sebepéče jsou kadeřnice, pedikúry, kosmetiky. To je ta lahůdka, která tomu hezkému, zdravému tělu dá hezkou fazonu.

Bohužel mnoho žen oploští sebepéči jen na chození na zmíněné služby a brání se aktivnímu pohybu. Sice chodí každý den ke kadeřníkovi, ale tělo mají jako škatule. Je vidět, že vůbec necvičí, zdravé jídlo znají jen z obrázkových časopisů. Nejde to schovat ani pod značkové oblečení. Na každém těle je poznat, jestli člověk cvičí a dbá o sebe. 

Dalším rozměrem slova sebepéče a sebelásky je zohledňování vlastního zdraví při každé činnosti. Své zdraví si zařadím na první místo v žebříčku hodnot. Protože i sport může být prováděn nezdravě. Někdy si lidé tzv. huntují své tělo, aby ukázali nějaký výkon. Ale v tom není žádná sebeláska a sebepéče.

Když se chystám ke cvičení - nepřistupuji k tomu jako k povinnosti, ale je to něco, co si dopřávám. Je to něco, čím o sebe pečuji, čím si dělám dobře. Je dobré k tomu změnit postoj.

Sebepéče je i péče o své vztahy, o to, s kým se vídám, koho potkávám, s kým žiji. Uvědomění si, zda mi to dělá dobře po duši i po těle a co mi mé vztahy přinášejí.

Sebepéče je i nalezení smysluplného pracovního uplatnění. I v této oblasti o sebe musíme pečovat a najít si práci, kam budeme chodit rádi, kde budeme rádi trávit čas, kde budeme cítit naplnění a budeme se seberealizovat.

Další oblastí péče o sebe je i nezbytná potřeba chodit do přírody, meditovat, pracovat se svojí myslí, pečovat o svojí duši. Chodit za kulturou. Je to v neposlední řadě i práce na sobě - seberozvoj.

Setkala jsem se s lidmi, kteří se věnovali intenzivní meditaci. Mohlo by se zdát, že tedy o sebe pečují. Ale i zde je důležitý správný přístup. Když medituji s tím, že si to odmakám, odsedím si 10 hodin denně a přitom přehlížím intenzivní bolesti v těle, tak taková meditace se trochu míjí účinkem. Je potřeba to dělat s laskavou pozorností sama k  sobě. Přistupovat k sobě s láskou a v klidu. V každém okamžiku.

Další oblasti je pěstování vnitřní disciplíny. Naše společnost a vzdělávání zajistí, že tlak na disciplínu přichází z vnějšku. Ale co se stane, jakmile tyto tlaky, pobídky pominou? V takovém okamžiku musíme začít hledat v sobě a naučit se dosahovat vlastních cílů. Udržet si v životě pravidelnost a struktury. Kdo má tendenci se přepínat a dře a maká za každou cenu, musí se naučit respektovat své možnosti. Naopak kdo upadá k pohodlnosti až lenosti, musí se naučit překonávat počáteční nechuť něco dělat.

Neposlední oblastí sebe péče, kterou bych ráda zmínila, je schopnost ohraničit negativní zprávy.  Když negativita přeroste únosnou mez, přirozeně se uzavřeme a ochráníme se tak. Ale toto uzavření se nám brání cítit také to hezké a příjemné. Vzdálíme se svým blízkým, cítíme oddělenost. I v množství negativních zpráv je potřeba udržovat určitou hygienu. I tuto "špínu" ze sebe "smýt".

V rámci bio-psycho-socialne-spiritualniho modelu jsem zmínila vše až na tu spiritualitu. I když většina Čechů o sobě tvrdí, že jsou ateisté, nakonec se ukáže, že každý věří na něco mezi nebem a zemí. Ať už věříte čemukoliv, věnujte spiritualitě prostor ve svém každodenním životě.