„Živoucí jádro‟ neboli „primární osobnost‟ bývá až příliš často pohřbena pod „sekundární osobností‟, kterou si dítě vytvoří během svého vývoje, aby se lépe vyrovnalo se svým ne příliš přívětivým (někdy až odmítavým, kritizujícím) okolím.
Koncept „sekundární osobnosti‟ odpovídá pojmům charakterový a svalový pancíř Wilhelma Reicha. Těmi se člověk chrání nejen před útoky z vnějšku, ale také před svými vlastními nevítanými emocemi a projevy – nevítanými, protože je okolí nedokáže akceptovat. Dítě, které bývá často trestáno za to, že popustí uzdu svému hněvu, si například svůj hněv doslova „drží v sobě‟ tak, že zatíná svaly. Nakonec se proces zadržování hněvu stane součástí jeho fyzické struktury (svalový pancíř) a dítě už svůj hněv ani necítí (charakterový pancíř). 

Někteří lidé mají dojem, že primární osobnost disponuje primitivními a syrovými emocemi a ví přesně, co chce, bez ohledu na druhé. Tak tomu není. Podstatu primární osobnosti je třeba chápat jinak.

Zatímco na jedné straně je primární osobnost nejvyšším lidským potenciálem (kterého jsme si vědomi), na druhé straně má aspekty primární osobnosti ve větší či menší míře každý člověk ve svém každodenním životě. Nejsou nedosažitelné, jsou zde. Takže v terapeutické práci potřebujeme tyto elementy hledat, rozpoznávat a navazovat s nimi kontakt. Tím podporujeme nejen tyto aspekty, ale celou osobnost. Lidem to dodává více síly, odvahy a sebepřijetí, aby se mohli podívat na neurotičtější a temnější stránky svého charakteru (sekundární osobnost) a pracovat s nimi.

Mohou pak nahlédnout, které aspekty jim chybí nebo byly přeměněny, a proč se tomu tak stalo. Mohou začít růst; osvobodit další aspekty primární osobnosti, které se v nich skrývají; mohou se spojit s těmito aspekty, takže mohou odhodit své zábrany a strachy a postupně, krok za krokem, konstruktivně směřovat ke svému vlastnímu potenciálu a naplnění.

To je tedy naším terapeutickým záměrem a důvodem, proč potřebujeme koncept primární osobnosti a všech jejích podob. Můžeme ji tak rozpoznat v druhých i v sobě.

Atmosféra vedoucí k primární osobnosti

Děti jsou plné nevázané radosti a zvědavosti, jsou hlučné a když jsou frustrované, tak jsou vzteklé. Pokud jsou rodiče schopni mít trpělivost s plnou živostí svých dětí, naslouchat jim, reagovat na ně a poskytovat jim strukturu jasných hranic, tyto děti budou cítit, že se s někým setkávají, že je někdo respektuje a přijímá. Pak nastane rovnováha mezi životem uvnitř a mezi životem okolo: podpora a výzva, prostor a bezpečí. Tyto děti budou vědět, že mají právo být tím, kdo jsou. Naučí se dávat své životní síle tvar a nebudou ji muset potlačovat.

Atmosféra vedoucí k sekundární osobnosti

Gerda Boyesen říkala, že "můžeme onemocnět jednoduše potlačováním radosti." Když jediné, co děti slyší je: "Seď klidně!", "Buď zticha!", "Dělej rychle!", "Udělej to dobře!", pak mohou začít cítit, že je s nimi bytostně něco "špatně" a mohou se začít cítit provinile za svou existenci. Takže začnou zadržovat impulzy a skrývat své pocity: v biodynamickém jazyce přerušovat své emoční cykly a narušovat či oslabovat primární osobnost. Tyto děti nemusí nutně zažít specifická závažná traumata, avšak celková atmosféra, ve které žijí, je nepříznivá pro jejich vývoj.

Kritickým obdobím je puberta, kdy sebevyjadřování dítěte vůbec nemusí být v souladu s rodičovským obrazem muže či ženy. Některé děti potom rebelují v zoufalé snaze prosadit svoji primární osobnost; jiné ve snaze, aby byly přijatelné, zeslábnou a vytvoří si tělesný systém slabého svalstva, mdlých úsměvů, letargie a deprese. Jiné zaujmou strategii pasivní rezistence, jsou flegmatické, nereagují a v extrémním případě jsou katatonické.

Sekundární osobnost se stane zafixovanou strukturou

Čím jsme starší, tím více na nás doléhají vzorce naší kultury. "Muži nepláčou", "Ženy nekřičí". Polykáme více a více frustrace; absorbujeme více a více úzkosti, bolesti a utrpení, zatímco si nasazujeme "statečnou tvář": tvář sekundární osobnosti.

Přitom také narušujeme fungování těla. Když nechcete, aby někdo věděl, jak jste vzrušení, naštvaní nebo zoufalí, nedovolíte, aby vám unikl jediný zvuk, nebo dokonce povzdech. Takže skoro nevydechujete. Nebo když nechcete, aby vás přemohly pocity, které se ve vás vynořují, téměř se nenadechujete. Takže narušujeme přirozenou reaktivitu bránice, hlavního dýchacího svalu. Je to součást procesu "vytváření pancíře".

Oslovování, hledání ale také pěstování a udržování primární osobnosti je práce na celý život. Ale ne práce v tom upachtěném a vysilujícím smyslu, ale spíše toto hledání přináší radost, úžast, oživuje a omlazuje naše tělo. Přináší pocit naplnění a smyslu ze života.

Zdroj informací:

Boyesen MOna Lisa - Co je biodynamická body-psychoterapie - https://www.vycviky.cz/informace/teorie/co-je-biodynamicka-body-psychoterapie

Boyesen Gerda - Primární osobnost - https://www.vycviky.cz/informace/teorie/primarni-osobnost-gerda-boyesen

Southwell Clover -  Metoda Gerdy Boyesen: biodynamická terapie - https://www.vycviky.cz/informace/teorie/biodynamicka-body-psychoterapie